Sedmikrásky nad Brnem

Svatby v domě - Nuda v Brně - svátek v kině

Jednou za čas se naskytne film, který recenzenta zbavuje role kazisvěta a postaví ho před úkol najít slova pro osobitost nevšedního druhu. Takovou vzácnou příležitostí je snímek divadelního režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Jako by tu ožilo nejlepší z ducha a poetiky české filmové vlny 60. let, její jemnost, inteligence a smysl pro magii obyčejnosti, a posunulo se a vmísilo do nové roviny, která roste ze současnosti, z její svobody, která je i svobodou směšnosti a pokleslosti. Nuda v Brně paroduje jednu z velkých telecích model současné české existence, kterou je mozky i těla zatemňující sex pojatý jako soutěž, jako liga či okresní přebor velikostí, frekvencí, technik a čísel. Láska je v tomto filmu něžně rehabilitována jako jemný duchovní materiál, jejím robustním projevem je samozřejmě tělesná touha a přitažlivost, čímž se "věc" ale nestává pornografickou, nýbrž tragikomickou. Film to vystihuje velmi přesně, cudně, ale nepuritánsky. Ví, že o lásce asi už nelze mluvit "bez toho", ale nejde mluvit "jen o tom". Že Morávek dává ve svém filmu vyhrát "prosťáčkům božím", že "to" nejlépe dovedou panna a panic, kteří zvítězí nad všemi těmi uhoněnými matadory, je nejen velká ironie, ale velké gesto humanismu malým filmem. Nuda v Brně zkrátka potvrzuje, že zázrak je možné nalézt na každém rohu, pokud ovšem zrak a jiné smysly používá ten, kdo jej hledá, neotřelým, kritickým a přitom vlídným způsobem. Recenzent se tedy, jak vidno, nechá snadno unést. Ústřední událostí je svátek, který prožívá celý oprýskaný brněnský činžák. Ale jaký je to svátek v domě! K mile prostomyslné dívce Olince má přijet poprvé její milý Standa a lze předpokládat, že setkání bude dovršeno tím, čím zpravidla bývá. Věc z podstaty privátní je v domě postaru slavena jako veřejná událost a přítelkyně z partají hrají roli potměšile solidárního chorovodu, vyprovázejícího nevěstu. Film tu jako by nejen černobílým obrazem a zvukem (hrají se sentimentální šlágry 50. a 60. let, mj. i Sedmikrásky nad Brnem) činí ve vyprávění krok kamsi o několik desítek let zpět, do dob baráčnické pospolitosti, kdy partaje spolu žily v družné komuně. Dva budoucí milenci (Jan Budař a Kateřina Holánová) jsou ovšem bytosti prosté duchem, retardovaní, jak se říká, takže jejich přípravy nesou v sobě mnoho komického, z čehož však Morávek nedoluje efekty. Jejich "nestandardnost" naopak poetizuje metodou, která by šla nazvat jako "sadistický humanismus", v němž se i "defektní" fyzická podoba (dívka, jinak sličná, má chrup připomínající hrábě, chlapcův obličej a jeho gesta nesou znaky zápasu s epilepsií) prozařuje dobrotou duše, kvalitou, která je tolika "normálním" jedincům odepřena. Vždyť také oba, přes různé překážky, se svou dětskou nevinností zvládnou náročný úkol přirozeněji a lépe než kdokoli z jejich "standardního" okolí. Kolem jádra milostné iniciace dvou prosťáčků krouží několik paralelních nočních příběhů, jejichž hrdinové vlastně touží po tomtéž, jen již ztratili potřebnou nevinnost a čistotu, nebo se v ní ještě nepoznali. Nejtragičtější je part neúspěšného herce Norbachera (s velkou sebeironií podaný Miroslavem Donutilem), který do děje vstupuje jednak ve filmové roli taxikáře z bizarního televizního seriálu a pak reálně jako vyhořelý padesátník, kterému se vše kolem hroutí v trosky. Jeho pokus o zálet s afektovanou psycholožkou, skvěle "vystřiženou" Pavlou Tomicovou, je podán jako žalostná fraška, v níž film dosahuje na dno svého smutku. Ruka osudu se k němu natahuje v nevinných nástrojích, kterými se stanou dva zmatenou touhou se zalykající hoši, na které brzy ráno čeká rozvážení rohlíků, tentokrát s fatálními následky. Přičemž dodejme, že Morávek je manýrista, kterému pečivo poslouží jako putovní emblém filmu, jehož poněkud prvoplánově se nabízející tvar přenechme k výkladu filmovým recenzentkám. A ještě jeden pár doplňuje počet těch bloudících duší a těl: děvče, které "má smůlu na kretény", a jeden z nich s ní sedí právě u stolu. A pak je tu ještě zkušenější bratr, doprovázející šťastně simplexního ženicha, přičemž na rozdíl od něj mu nezbude než se před nymfomanickými sklony jedné z žen z chorovodu (zbytečně se tato samice a kulturní redaktorka jmenuje Spáčilová) zachraňovat útěkem na římsu. Mimochodem, to je snad jediná marginální výtka: tato kudlanka přebírá manýry frustrované psycholožky z horního patra, takže se jejich role zdvojují; jedna by stačila. Ale hraje tu významnou roli ještě jeden nepominutelný faktor: Brno. Tuším, že spisovatel Jiří Kratochvil je nazval "hlavním městem obskurnosti", přičemž mu zároveň ve svých knihách vystavěl mytopoetický pomník. Jak jeho "obskurní" kouzlo prostupuje film, jak jej sytí symboly, aluzemi a významy (uvedu jen ten nejviditelnější - otrávená káva, nejproslulejší rekvizita z nejslavnějšího brněnského divadelního kusu, jejž ostatně Morávek originálně inscenoval v Divadle Na Provázku), by stálo za samostatný článek, jejžuž snad sepisuje povolanější rodák. Mně nezbývá než opakovat, že Nuda v Brně je šťastnou chvílí a svátkem filmové tvorby, té, která nezapomněla na svůj umělecký rodokmen. A vo tym žádná.

Nuda v Brně je plnokrevnou filmovou zábavou

Žert, satira, ironie a hlubší význam. Název divadelní hry Christiana Dietricha Grabbeho naprosto přesně vystihuje lákavé atributy nového českého filmu Nuda v Brně. Ten dneškem míří k tuzemským divákům.Miroslav Donutil v roli herce druhé kategorie, prezervativy na rohlících, sbor domovních treperend zasvěcujících svou nejmladší členku do tajemství lásky... Už po prvních okamžicích je zřejmé, že slůvko nuda v názvu snímku je pouhou hříčkou. Ostatně jeden z podtitulů filmu zní: Poslední tango v Paříži - Smrt v Benátkách - Nuda v Brně.Avšak zdaleka nejde o jediný filmový žertík. Tvůrci vedení režisérem Vladimírem Morávkem sice hmátli po tématech, na nichž si v posledních letech vylámal zuby nejeden český režisér, tedy po sexu a erotice. Učinili tak ale s grácií, nadhledem, elegancí a značným přesahem.Ve středu příběhu stojí deset mužů a žen, kteří jsou za různých okolností svedeni dohromady. Nejprve po párech, později za vydatné podpory osudu i po vícečlenných skupinkách.Svou formou si je Nuda v Brně - přestože jde o černobílý film - velmi blízká s předloňským hitem Amélie z Montmartru. Podobný je styl komentářů neviditelného vypravěče, podobná je záliba kamery v nenápadných, ale působivých detailech, podobně promyšlené jsou také charakteristiky postav.Vůbec nevadí, že malebný pařížský vršek Montmartre plný kavárniček nahradilo malinko ošuntělé Brno se zakouřenými pivnicemi. Pouze se posunula atmosféra, což je patrné především z point obou titulů. Zatímco Amélii krášlí hollywoodský happy end, Nuda v Brně má tragikomické, až groteskní vyvrcholení.Morávkův celovečerní debut v sobě skrývá množství lahůdek, nad nimiž by nemusel ohrnout nos ani zmlsaný filmový labužník. Výčet může začít u skvělé kamery Diviše Marka, jenž svou poetikou "detailu" nechává vzpomenout na díla Jana Švankmajera, může pokračovat pečlivě stylizovanými obrazy jako vypadlými z divadelní inscenace a končit ukázkami z pořadů brněnského studia České televize. Jejich nechtěná, ale o to častější absurdita přidává do Morávkovy směsi nové a velmi ostré koření humoru. Prostě - Nuda v Brně ani chvíli nenudí.